MOM, YOU WOULDN'T BELIEVE THIS.
Vznikl pro soutěž Medicine Art Award 2026 na téma Jiné světy. Zachycuje okamžik, kdy člověk vstoupí do úplně neznámého světa, kde se místa opakují, postavy se navzájem doplňují a všechno ho tiše sleduje.
Tenhle obraz je o příchodu někam, kde člověk vůbec neví, co se děje. Všechno je cizí, divný, obrovský, ale zároveň má pocit, že už něco z toho někde viděl.
Uprostřed je postava, která do toho světa právě přišla. Kolem ní jsou díry, cesty, hrady a další místa, který se pořád opakují. Někam vejdeš a objevíš se skoro na stejným místě. Nevíš, jestli jdeš dál, nebo se jen motáš v kruhu.
Všude kolem jsou další postavy. Některý najdeš hned, jiný jsou schovaný. Hodně z nich sleduje právě tu hlavní. Vlastně ani nevím, jestli tam patří. Možná je divná ona pro ně, ne oni pro ni.
Tmavě červený čáry jsou sešitý jizvy. Je jich tolik, že když se začnou spojovat, vypadají skoro jako pavučina. Proto jsou po obraze různě schovaný i pavoučí sítě.
Pak jsou tam ještě malý srdíčka. Jsou hlavně po okrajích a nejsou moc vidět. Ty jsou pro moji holku. Když mi nebylo nejlíp, byla to často ona, kdo mi tu náladu dokázal aspoň trochu zlepšit.
Kreslení je pro mě způsob, jak se z něčeho vykreslit. Když mám depresivní náladu, nedokážu vždycky říct, co přesně se děje, a možná to ani říkat nechci. Tak to kreslím. Čáru za čárou, dokud to není aspoň trochu venku. Proto je tam tolik věcí, který možná dávají smysl hlavně mně.
A pak je tam ta věta:
MOM, YOU WOULDN'T BELIEVE THIS.
Ta nevznikla jako nějaký poetický název. Je to prostě „Mami, tohle mi neuvěříš.“
Protože máma mi často nevěřila. Ani že něco dokážu.
Takže kdybych fakt přišel z nějakýho úplně jinýho světa a začal jí vyprávět, co jsem tam viděl, skoro slyším: „Co si zase vymýšlíš?“
Takže ta postava tam stojí. Před ní je celej tenhle šílenej svět, kterej právě viděla na vlastní oči.
A stejně ví, že jí to máma neuvěří.
Uprostřed je postava, která do toho světa právě přišla. Kolem ní jsou díry, cesty, hrady a další místa, který se pořád opakují. Někam vejdeš a objevíš se skoro na stejným místě. Nevíš, jestli jdeš dál, nebo se jen motáš v kruhu.
Všude kolem jsou další postavy. Některý najdeš hned, jiný jsou schovaný. Hodně z nich sleduje právě tu hlavní. Vlastně ani nevím, jestli tam patří. Možná je divná ona pro ně, ne oni pro ni.
Tmavě červený čáry jsou sešitý jizvy. Je jich tolik, že když se začnou spojovat, vypadají skoro jako pavučina. Proto jsou po obraze různě schovaný i pavoučí sítě.
Pak jsou tam ještě malý srdíčka. Jsou hlavně po okrajích a nejsou moc vidět. Ty jsou pro moji holku. Když mi nebylo nejlíp, byla to často ona, kdo mi tu náladu dokázal aspoň trochu zlepšit.
Kreslení je pro mě způsob, jak se z něčeho vykreslit. Když mám depresivní náladu, nedokážu vždycky říct, co přesně se děje, a možná to ani říkat nechci. Tak to kreslím. Čáru za čárou, dokud to není aspoň trochu venku. Proto je tam tolik věcí, který možná dávají smysl hlavně mně.
A pak je tam ta věta:
MOM, YOU WOULDN'T BELIEVE THIS.
Ta nevznikla jako nějaký poetický název. Je to prostě „Mami, tohle mi neuvěříš.“
Protože máma mi často nevěřila. Ani že něco dokážu.
Takže kdybych fakt přišel z nějakýho úplně jinýho světa a začal jí vyprávět, co jsem tam viděl, skoro slyším: „Co si zase vymýšlíš?“
Takže ta postava tam stojí. Před ní je celej tenhle šílenej svět, kterej právě viděla na vlastní oči.
A stejně ví, že jí to máma neuvěří.